Symbolika individuální reality

Před cca rokem jsem vykročil směrem k digitální manifestaci své osoby v oceánech internetu a zároveň se začaly dít změny v mém životě již manifestovaném hmotně; Po delší odmlce přináším něco nového v mém úhlu pohledu.

Symbolika je nádherná řeč vesmíru, žel ne vždy jsme otevřeni jejímu chápání, v čemž mě utvrdil následující okamžik, který jsem musel zachytit fotkou, neb jsem nic podobného nikdy neviděl.

Obloha byla vymetená, čistě modrá bez jediného mráčku či letadla kam jsem jen kroutil hlavou. Přišlo mi jako bych viděl v jednom obraze skutečnost, že život je vlastně krásný, plný slunce a jediní kdo narušují tu nádheru jsme my, lidé, svými vykroucenostmi zahalujeme silný zdroj světla tak moc, že stěží připomíná měsíc, který světlo jen odráží. Pod i za tím mrakem myšlenek, názorů a iluzí, jsme my a úzkostlivě si střežíme svou omezenost poctivou produkcí mračen špíny. Z té symboliky je nad slunce jasné, že i kdybychom se přímo dívali na ztělesněnou pravdu, tak ji povětšinou nemáme moc šancí poznat; Vinit můžeme maximálně tak sebe.

Něco takového jsem uzřel po dlouhé době a vynořily se mi vzpomínky na jinou symboliku, která tak moc bušila do očí, že to nemohlo být zřetelnější.

Jednoho slunného letního dne jsem se vracel domů a když jsem vstupoval do menšího parčíku, který sousedil s mým domovem tak mne zastavila mladá maminka s prosbou, že její malý chlapec jí stále utíká a že ho nemůže najít, tak jestli bych ho mohl zavolat; Dobrá tedy, „rád ho zavolám, a jakpak se jmenuje?“, „Vilém“ prý. Nastala po mě poněkud zvláštní situace, volat sám sebe jménem. Dovolal jsem se svého jmenovce, maminka poděkovala a každý jsme si šli po svých a poslední co jsem zaslechl bylo maminčino naléhání „Viléme, neutíkej pořád.“. Ta slova na mne dolehla víc než jsem čekal a začal jsem si uvědomovat kam vlastně kráčím a kým jsem a zda to tak chci.

Řeč vesmírných symbolik umí být velmi přesná. Díky za ni. Věřím, že se ji naučíme chápat a využít i v našich omezených filtrech vnímání mnoharozměrného dění.